Zdá se to jako dobrý koncept, který má svá “ALE”, která nás mohou začít limitovat v určitém bodu naší cesty.
Jedno velké “ale” podle mně je to, že tento koncept má své limity. Brání nám poznat naší pravou sílu a stav bytí. Pokud se budeme stále považovat za vinné hříšníky a ovce, tak se stále budeme pohybovat v kruhu. Ono to je vlastně velmi dobře vymyšleno. Když budeme lidem stále tvrdit, že jsou hříšní a špatní a potřebují vykoupení, tak budou stále ovce svého velkého Pasáka. Pokud je křesťanská církev založena na moci, tak rozhodně némá zájem tvrdit svým ovečkám, že jsou Tvůrci. Kdybych si chtěl udržet svou moc, tak bych jim to rozhodně neříkal.
Další velké “ale” je dualita, kterou naděje a víra úspěšně podporují. Je přece potřeba si najít něco, proti čemu budeme bojovat! Tak si tedy posvítíme na ďábla. Ten za vše může. A proto budeme volat Pasákovo světlo, aby nám poskytlo armády při boji ze zlem. Lucifer se začne obracet na svém pekelném trůnu a začne se smát, co to zase ta lidská cháska vyvádí. On podle mně moc dobře ví, že tento boj je dlouhodobě k ničemu. Víme to i my, ale ten zvyk stále bojovat proti tomu “zlému” a “temnému” v nás je tak silný, že je dost těžké jej opustit. Ono bychom si potom museli připustit milou-nemilou pravdu, že jsme sami tvůrci vládnoucí jednou Silou, která není světlá ani temná. Je NEUTRÁLNÍ. A je jen nás, jak ji použijeme. Pravda, ono je vždy jednodušší to na někoho svézt. Tudy ale cesta podle mně nevede.
Takže jdeme do finále! Jsou to situace na cestě, kdy jsou už tyto tři sudičky na obtíž jako trestanecká koule u nohy. Z magického pohledu Tvůrce naděje, víra a dualita podpokopávají náš záměr. Celé to doufání jen kope hlubší zákop mezi myšlenkou, záměrem a jeho realizací. Podkopává naši sílu a pozornost. Určitě je fajn si to uvědomit a přijmout. Celý zákop ale ještě prohloubíme, když nepustíme doufání v lepší zítřky, které nám realizace přinese. Už TEĎ, v tomto jedinečném okažiku, jsme minulostí, přítomností i budoucností.
A i když to třeba v tu chvíli tak nevnímame, tak je podle mně pořád lepší pustit i tu naději. Naději, že přijde třeba Ježís a zachrání nás. Říká se tomu temná noc duše nebo vstup do nekonečné propasti (v kabale Daat). Naše vnímání identity se může úplně rozbít a staneme se tím, čím SKUTEČNĚ jsme.
E.A. Koetting v Book of Azazel (Kniha Azazelova) říká: “Člověk dojít za vykoupení a nanebevstoupení, aby jednal a myslel bez předsudků, bez cenzury. Jen nepřítomností naděje zjistí, čím vskutku JE.”
Žádné komentáře:
Okomentovat