Existenciální samota a osamocení

Prožívám dnes hlubokou existenciální samotu a osamocení. Jaký je v těchto stavech rozdíl?

Existenciální samota vychází z nejlhlubší podstaty nás samých - co v jádru jsem - Božstvím. Je tam síla, láska, moudrost a bytí a spoejní se vším. Nikdo jiný tam není a je to samo o sobě naplňující a zároveň prázdné. Tam jen JSEM a TVOŘÍM.

Narozdíl od toho existenciální osamocení je stav, kdy se cítím odřiznutý od všeho a jsem v jakési bublině izolace, strachu a smutku. Tento stav může být navýsost nepříjemný. Když jsem v bublině, tak toužím po kontaktu, chci vyjít z bubliny ven, ale ono to nějak nejde. Maminka, po které jako dítě v tu chvíli toužím je nedosažitelná.
Jsem OSAMOCEN, jsem OSAMOCEN, jsem OSAMOCEN.

Realita je v tu chvíli neutěšitelná. Chci utéct, nechci to cítit.

Abych to tedy necítil, tak proto něco musím udělat. Existují podle mě dvě cesty - cesta integrace a cesta odmítnutí.
Nejjednodušší je ten stav odmítnout a utéct před ním do obsedantního a neustálého vztahování se k něčemu nebo k někomu. Vytvářím si velmi závislé vztahy. Něco nebo někoho prostě NUTNĚ potřebuju! Mohou to být členové rodiny, partnerka či partner, práce nebo  koníček. Jenže ono to dlouhodobě nefunguje. Ta frustrace z toho, že nám to tu bublinu trvale nezaplní stále roste a roste. Až se pak na ně naštvu a dostanou stejnou kvalitu jako má “osamocená “ bublina. Stojí prostě za prd. A pak je konec z touto iluzí.  Takže buď to zabalím nebo s tím začnu něco fakt dělat.

Mám možnost tu bublinu přijmout odpovědnost a začí ji přijímat jako vlastní součást. A co se nestane za zázrak. Ta bublina se začne měnit v samotu existenciální. A já dokážu čím dál více být sám.

Mám najednou volbu. Vztah k někomu či něčemu můžu navazovat a nemusím. Jsem svobodnější. Rodina, partnerka či partner, práce nebo  koníček a můj vztah k nim je najednou mnohem zdravější. Je také jednodušší pustit již nefungující vztahy, protože mně jejich ztráta či změna již tak neohrožuje .

Jsem svobodný a milující člověk s volbou vztahů a který přijímá odpovědnost za jejich kvalitu. Tak buduju a
ruším své vztahy, učím se skrze ně, ale nejsem na nich existenciálně závislý.

Můžu uvědomit, že je fajn mít vedle sebe třeba krásnou ženu a děti, ale že to není všechno, co mám, co jsem. Že je jen součást mého života a já jsem tomu řekl své ANO - s odpovědností Tvůrce.