Naděje, víra a pekelná dualita jako překážka na cestě

Křesťanství je skrz naskrz prodchnuto myšlenkou víry a naděje ve spasení a posmrtném odchodu do nebe. Víra a naděje nám může poskytnut v “těžkých” časech sílu jít dál a nevzdát se.

Zdá se to jako dobrý koncept, který má svá “ALE”, která nás mohou začít limitovat v určitém bodu naší cesty.

Jedno velké “ale” podle mně je to, že tento koncept má své limity. Brání nám poznat naší pravou sílu a stav bytí. Pokud se budeme stále považovat za  vinné hříšníky a ovce, tak se stále budeme pohybovat v kruhu. Ono to je vlastně velmi dobře vymyšleno. Když budeme lidem stále tvrdit, že jsou hříšní a špatní a potřebují vykoupení, tak budou stále ovce svého velkého Pasáka. Pokud je křesťanská církev založena na moci, tak rozhodně némá zájem tvrdit svým ovečkám, že jsou Tvůrci. Kdybych si chtěl udržet svou moc, tak bych jim to rozhodně neříkal.

Další velké “ale” je dualita, kterou naděje a víra úspěšně podporují. Je přece potřeba si najít něco, proti čemu budeme bojovat! Tak si tedy posvítíme na ďábla. Ten za vše může. A proto budeme volat Pasákovo světlo, aby nám poskytlo armády při boji ze zlem. Lucifer se začne obracet na svém pekelném trůnu a začne se smát, co to zase ta lidská cháska vyvádí. On podle mně moc dobře ví, že tento boj je dlouhodobě k ničemu. Víme to i my, ale ten zvyk stále bojovat proti tomu “zlému” a “temnému” v nás je tak silný, že je dost těžké jej opustit. Ono bychom si potom museli připustit milou-nemilou pravdu, že jsme sami tvůrci vládnoucí jednou Silou, která není světlá ani temná. Je NEUTRÁLNÍ. A je jen nás, jak ji použijeme. Pravda, ono je vždy jednodušší to na někoho svézt. Tudy ale cesta podle mně nevede.

Takže jdeme do finále! Jsou to situace na cestě, kdy jsou už tyto tři sudičky na obtíž jako trestanecká koule u nohy. Z magického pohledu Tvůrce naděje, víra a dualita podpokopávají náš záměr. Celé to doufání jen kope hlubší zákop mezi myšlenkou, záměrem a jeho realizací. Podkopává naši sílu a pozornost. Určitě je fajn si to uvědomit a přijmout. Celý zákop ale ještě prohloubíme, když nepustíme doufání v lepší zítřky, které nám realizace přinese. Už TEĎ, v tomto jedinečném okažiku, jsme minulostí, přítomností i budoucností.
A i když to třeba v tu chvíli tak nevnímame, tak je podle mně pořád lepší pustit i tu naději. Naději, že přijde třeba Ježís a zachrání nás. Říká se tomu temná noc duše nebo vstup do nekonečné propasti (v kabale Daat). Naše vnímání identity se může úplně rozbít a staneme se tím, čím SKUTEČNĚ jsme.

E.A. Koetting v Book of Azazel (Kniha Azazelova) říká: “Člověk dojít za vykoupení a nanebevstoupení, aby jednal a myslel bez předsudků, bez cenzury. Jen nepřítomností naděje zjistí, čím vskutku JE.”

Existenciální samota a osamocení

Prožívám dnes hlubokou existenciální samotu a osamocení. Jaký je v těchto stavech rozdíl?

Existenciální samota vychází z nejlhlubší podstaty nás samých - co v jádru jsem - Božstvím. Je tam síla, láska, moudrost a bytí a spoejní se vším. Nikdo jiný tam není a je to samo o sobě naplňující a zároveň prázdné. Tam jen JSEM a TVOŘÍM.

Narozdíl od toho existenciální osamocení je stav, kdy se cítím odřiznutý od všeho a jsem v jakési bublině izolace, strachu a smutku. Tento stav může být navýsost nepříjemný. Když jsem v bublině, tak toužím po kontaktu, chci vyjít z bubliny ven, ale ono to nějak nejde. Maminka, po které jako dítě v tu chvíli toužím je nedosažitelná.
Jsem OSAMOCEN, jsem OSAMOCEN, jsem OSAMOCEN.

Realita je v tu chvíli neutěšitelná. Chci utéct, nechci to cítit.

Abych to tedy necítil, tak proto něco musím udělat. Existují podle mě dvě cesty - cesta integrace a cesta odmítnutí.
Nejjednodušší je ten stav odmítnout a utéct před ním do obsedantního a neustálého vztahování se k něčemu nebo k někomu. Vytvářím si velmi závislé vztahy. Něco nebo někoho prostě NUTNĚ potřebuju! Mohou to být členové rodiny, partnerka či partner, práce nebo  koníček. Jenže ono to dlouhodobě nefunguje. Ta frustrace z toho, že nám to tu bublinu trvale nezaplní stále roste a roste. Až se pak na ně naštvu a dostanou stejnou kvalitu jako má “osamocená “ bublina. Stojí prostě za prd. A pak je konec z touto iluzí.  Takže buď to zabalím nebo s tím začnu něco fakt dělat.

Mám možnost tu bublinu přijmout odpovědnost a začí ji přijímat jako vlastní součást. A co se nestane za zázrak. Ta bublina se začne měnit v samotu existenciální. A já dokážu čím dál více být sám.

Mám najednou volbu. Vztah k někomu či něčemu můžu navazovat a nemusím. Jsem svobodnější. Rodina, partnerka či partner, práce nebo  koníček a můj vztah k nim je najednou mnohem zdravější. Je také jednodušší pustit již nefungující vztahy, protože mně jejich ztráta či změna již tak neohrožuje .

Jsem svobodný a milující člověk s volbou vztahů a který přijímá odpovědnost za jejich kvalitu. Tak buduju a
ruším své vztahy, učím se skrze ně, ale nejsem na nich existenciálně závislý.

Můžu uvědomit, že je fajn mít vedle sebe třeba krásnou ženu a děti, ale že to není všechno, co mám, co jsem. Že je jen součást mého života a já jsem tomu řekl své ANO - s odpovědností Tvůrce.